Kybersvět není spouštěč, ale zesilovač. U dětí je potřeba rozvíjet dovednost užívat technologie ke svému prospěchu a zdraví

Technologie samy o sobě nejsou dobré nebo špatné, záleží na tom, jak a k čemu je využíváme. Většina toho, co se děje online, je jen zrcadlem toho, co se děje offline. V kyberprevenci je klíčová vzájemná důvěra dětí a rodičů, ale i učitel může sehrát významnou roli.
Pouhými zákazy děti spíše vystavujeme větší zranitelnosti. 

Rozhovor s Adélou Lábusovou, metodičkou NPI a odbornicí na kyberprevenci, digitální wellbeing
a kyberbezpečnost

Co je vlastně wellbeing? Máme pro něj nějaké české výstižné pojmenování?

Někdy se používají pro vystižení wellbeingu pojmy definující nějaký pozitivní stav, jako např. pohoda, spokojenost. Je to tak v pořádku, jen to může být trochu zavádějící, když si nevyjasníme dvě věci. Jednak: Wellbeing se netýká pouze psychiky. Duševní stavy totiž nelze oddělit od toho, jak zacházíme se svým tělem, jak přemýšlíme, a rozvíjíme vztahy s druhými lidmi. Jednak není dobré stavět „kýžený stav člověka“ pouze na pozitivních pocitech. Cílem není dosáhnout nějakého neměnného stavu „štěstí“. Samozřejmě, že je do jisté míry cílem určitý stav spokojenosti nebo klidu, ale je důležité zohledňovat, že nutnou a i prospěšnou součástí života jsou také nepříjemné pocity, náročné situace, neporozumění nebo vyčerpání. Tím cílem je tedy spíše zvládat nároky, jaké život přináší, nějak zdárně a pro sebe i své okolí vlídně. Proto si myslím, že nejvýstižnější je mluvit o fyzickém, duševním a mentálním zdraví.

A jak je to s digitálním wellbeingem, jak ho nejlépe definovat?

Digitální wellbeing je toho součástí a mohli bychom ho definovat jako zdravé a člověku prospívající užívání obrazovek, ať už mobilu, televize, počítače nebo tabletu. Klíčem k tomu je, že mám nad užíváním obrazovek kontrolu a aktivně a vědomě ho usměrňuji podle toho, co mi prospívá a co již nějak škodí. To je vědomě regulované, tedy moderované, užívání obrazovek, což je dovednost, která se dá učit a primární pro ni je motivace a vůle k vlastnímu rozvoji.

Kdy se s rozvíjením této dovednosti dá začít?

Ujasněme si, že se nejedná o rozvoj jedné dovednosti, ale různých dovedností, resp. kompetencí. Můžeme je pojmenovat třeba jako klíčové kompetence v RVP, ale jsou různá pojetí. Zásadní je vědět že wellbeing, nejenom ten digitální, se dává do chodu rozvojem kompetencí, což je v podstatě zhodnocování svých zkušeností a znalostí. Tak podporujeme seberegulaci, tedy dovednost vlastní vůlí usměrňovat své jednání. Regulované užívání obrazovky je tedy třeba učit od nejranějšího věku rozvojem kompetencí pro pohyb v online prostředích.

Jak máme rozvíjet tyto dovednosti a kompetence u dětí? Máme třeba nastavovat limity, kolik může dítě strávit času s obrazovkou?

Stejně jako učíme děti zdravě se stravovat a nejíst sladké, kdy se jim zachce, je třeba je učit zacházet s obrazovkou. U dětí ve věku do tří let pediatři doporučují plný zákaz, kromě výjimečných situací. Dejme tomu, že do pěti let je doporučena jedna hodina denně a pak do 11 let dvě hodiny denně s obrazovkou. „Seberegulaci času s obrazovkou“ ale nedosáhneme pouze nastavením časových limitů. Děti potřebují podporu k tomu, aby se postupně adekvátně věku učily užívání obrazovky regulovat vlastní vůlí a nikoliv naší vůlí. Tomu pomáhá, když od malička děti učíme užívat obrazovku smysluplně tak, že jsme účastní jejich způsobu užívání digitálních prostředí a rozvíjíme jejich dovednosti se v nich pohybovat. Důležité je nepoužívat obrazovku jako tzv. digitální dudlík k utišení jakékoliv nepohody, nudy, vzteku atd. Tak totiž oslabujeme tu klíčovou dovednost – seberegulaci.

Jak pracovat s rozvíjením této dovednosti u dětí např. na základní nebo střední škole?

Dobrá zpráva je, že na nejobecnější rovině ty základní dovednosti rozvíjíme samotným procesem výuky. Učíme přeci děti odpovědnosti, rozvíjíme sociálně emoční dovednosti, kritické myšlení atd. Nicméně hodně by pomohlo zaměřit se alespoň občas, třeba jednou za půl roku, přímo na rozvoj dovedností ve vztahu k online prostředí. Děti potřebují prostor, aby mohly mluvit o svých zkušenostech s digitálním prostředím, otevřeně a bez hodnocení a morálních soudů tam, kde být nemusí. Tam, kde nějaké limity a hranice potřebujeme, je samozřejmě musíme upevňovat, např. není v pořádku sdílet cizí materiály bez souhlasu. Je ale třeba zajistit bezpečné prostředí, aby děti mohly mluvit i o svých nezdarech nebo nepříjemných situacích, protože to je nutným předpokladem, abychom upevňovali to dobré a pojmenovali, co již začíná škodit nebo je nebezpečné.

Takže je potřeba dětem ukazovat a vést je tomu, aby si uvědomovaly, co jim technologie přinášejí a jak se při jejich využívání cítí?

Reflexe nepříjemné zkušenosti je nutnou součástí rozvoje dovedností i změny životních návyků. A pozor, všímavost k sobě (sociálně emoční dovednosti) by měla vést i k rozpoznání jevu, že nějaká činnost často poskytuje zároveň příjemné i nepříjemné pocity a že činnost, která přináší v danou chvíli velké potěšení, může způsobit negativní důsledky až s časovým odstupem. Proto je třeba dávat oporu pro uvědomování širšího kontextu svého prožívání v rámci volby činností, ke kterým se rozhodnu. To může být dobrou prevencí i takovým fenoménům, jako např. Fear od Missing Out (FoMO), tedy potřeby stále sledovat internet z důvodu strachu, že nám něco unikne. V poskytnutí alespoň minimálního prostoru pro otevřenou diskuzi může škola dětem velmi pomoci. Jinak tu příležitost děti moc nemají a těžko se naučí „regulovat s obrazovkou“ sami.

Jak moc souvisí užívání digitálních technologií s naší pohodou a zdravím?

Výzkumy, které vyhodnocují důsledky různých okolností a podmínek na život člověka, ukazují, že vliv digitálních technologií je příliš malý na to, abychom mu mohly přikládat vůbec nějaký význam (do 1 % vlivu na celkovou spokojenost). Jiné okolnosti mají totiž na život člověka mnohem větší efekt a ty se dominantě odehrávají ve fyzickém světě. Digitální prostředí mohou v konkrétním životě nabýt významně negativní roli, příčina takové situace ale vždy nějak souvisí s celkovým zázemím. Škodlivým prvkům nebo strategiím různých digitálních prostředí se ubráním, mám-li proto oporu ve svém celkovém životě. Hezky to vystihuje citace z jedné výzkumné studie: většina toho, co se děje online, je zrcadlem toho, co se děje offline (George, M. J., & Odgers, C. L., 2015).

Jaké faktory tedy ovlivňují to, zda je dítě, dospívající nebo i dospělý člověk spokojen?

Je to podle očekávání to, co se nemění tisíce let, a sice vztahy s lidmi, v první řadě těmi blízkými, v rodině nebo pečovatelském prostředí, ale i s vrstevníky. Důležité je i klima školy, kde se jednak odehrává velká část vztahů s vrstevníky, jednak velká část života dítěte.  Jistou roli má i genetická dispozice k psychické pohodě nebo naopak nepohodě. A samozřejmě celkový rámec toho všeho, socioekonomický status. Tedy ten hlavní a nejdůležitější faktor lidského prospívání jsou bezpečné citové vazby, protože pouze lidé mohou zajištovat člověku ty základní nejdůležitější potřeby, jako třeba bezpečí a jistotu vlastní hodnoty.

Jedním z negativních aspektů používání digitálních technologií je často příliš dlouhý čas, který děti a mladiství věnují těmto zařízením. Již jsme si uvedli časový limit do 11 let a jak je to dále? Lze určit hranici, kdy a co je ještě v pořádku?

Čas není jediným a ani hlavním měřítkem toho, zda u dané činnosti v digitálním prostředí již začínají převažovat negativní důsledky. Od 11 let proto už není doporučována žádná obecně platná časová norma. Mnoho lidí se živí administrativou a sedí tudíž za obrazovkou 40 hodin týdně jen v práci. Nikdo to neproblematizuje. Ano, to je práce, a ne zábava, ale chci tím ukázat, že zásadní je, k čemu a proč digitální prostředí užívám. Když má dítě nějaký tvůrčí zájem, např. grafiku nebo programování, může u PC trávit hodně času a škodit mu to nebude. Těžko lze tedy časovou normu určovat. Studie z roku 2017 ukazuje, že přínosy stoupají zhruba do dvou nebo tří hodin denně s obrazovkou. Pak začínají převažovat negativní důsledky. Je to ale velká generalizace. Důležité je, že nejprve ty přínosy jakoby stoupají (zvyšují se). Vliv digitálních technologií tedy není lineární: s časem exponenciálně nerostou ani přínosy ani rizika, je to křivka. A menší přínosy jsou spojené i s krátkým užíváním obrazovek, což je logické, protože v současném světě jsou digitální technologie již důležitou součástí adaptace na podmínky světa.

Vejdou se děti do této hranice? Víme, kolik času v současnosti s obrazovkou tráví?

Průměrně čtyři hodiny denně. Desetina z nich dokonce 7 hodin. Velmi zhruba lze říci, že do 11 let věku překračuje pediatry doporučovanou dobu 80 % dětí. Evidentně tyto děti potřebují více podpory, aby se učily svůj čas s obrazovkou regulovat, a je nutné na to zaměřovat pozornost. Pro nižší věk dětí má významnou roli to, zda mají svůj vlastní přístroj, ať už jde o mobil, televizi nebo počítač

Můžete zmínit i přínosy, které digitální technologie a čas strávený obrazovkou dětem přináší? I tyto informace jsou pro děti a rodiče důležité.

S dětmi je třeba mluvit nejenom o rizicích a nepříjemných zkušenostech, ale i o tom, co jim digitální prostředí dává dobrého. Základem je sdílení jejich pohybu kybersvětem a tedy komunikace. Jedině tak můžeme nějak vést, proč a co děti sledují, a stát se jim průvodci. U dětí může kybersvět plnohodnotně naplňovat i vývojové potřeby. Děti si např. ustavují své místo ve společnosti, učí se, jak společnost funguje a jak navazovat vztahy mimo rodinu, nabývají samostatnosti a odpovědnosti. K tomu a mnoha jiným vývojovým cílům mohou digitální prostředí dobře sloužit. Experimentování je významnou součástí dospívání, kdy si děti ověřují a ozřejmují hranice a limity. I zde nabízí online svět mnoho příležitostí rozvoje. Přínosné může být třeba i to, že na sociálních sítích prezentuji jen část své identity, ale opět je třeba to reflektovat a vědomě s tím pracovat. Přínosů je hodně a je dobré je znát a dětem potvrzovat, že to je dobré. Je trochu stěžující, že přínosy nejsou zdaleka tolik pojmenované a v povědomí jako rizika. Ale děti nám s tím pomohou. My poznáme, když už něco přínos nebude.

Dá se tedy říci, že pro náš psychický stav je spíše důležité, proč a s jakým účelem digitální technologie užívám, než jaké např. sociální sítě nebo hry užívám?

Sociální sítě i hry se liší v tom, nakolik používají různé prvky nebo strategie, které jsou více škodlivé. Není tedy úplně lhostejné např. jaké hry děti hrají; ale to, zda děti hrají vhodné digitální hry dominantně ovlivní, proč je hrají a jaké potřeby si tím naplňují. První část otázky tedy vystihuje podstatu. Digitální prostředí nejsou buď jen černé nebo jen bílé. Ani sociální sítě, ani hraní digitálních her nebo sledování YouTube nemůžeme označit buď za jednoznačně negativní, nebo pozitivní. Důležité je právě děti učit rozlišovat, jaké hry mohou více škodit a proč, a vysvětlovat, jaká úskalí s sebou nesou sociální sítě. Podstatou je, jak jste řekla, proč danou věc a k čemu užívám.

Co všechno lze zahrnout pod rizika užívání digitálních technologií? To, že na děti vyskočí nějaký nevhodný obsah nebo že se nemohou hodiny odtrhnout a pořádně si odpočinout? 

Ano, prvním velkým rizikem je to, když nám nebo dětem může ublížit nějaký obsah nebo strategie, což souvisí s kyberbezpečností a kyberkriminalitou. Dalším rizikem, které se týká největšího počtu dětí, je nadměrné užívání obrazovek, tedy čas s obrazovkou. Zásadní příčina ale není „zlé digitální prostředí“, ale to, jakou podporu děti od nás mají, aby poznaly a uměly zacházet s tím, co jim tam může škodit, a mohly čerpat, co pro ně je prospěšné.

Zmínila jste rizikové užívání, tedy ubližující obsah nebo strategii. Jak často děti komunikují online s cizími lidmi? Jak vysoké je zde potenciální riziko?

S cizími lidmi komunikuje online zhruba 50 % jedenáctiletých dětí a kolem 15 roku je to již kolem 70 % a zhruba polovina z těchto dětí přistoupí na osobní setkání. Ovšem 77 % těchto dětí a dospívajících hodnotí toto setkání pozitivně. Děti si tak nacházejí jednoduše přátelství. A jen 0,1 % mělo negativní nebo nepříjemné pocity ze setkání s cizím člověkem trvající déle než několik týdnů (Mlýnek, Macháčková, Šmahel, 2020). Tři čtvrtiny teenagerů vnímá komunikaci na sociálních sítích jako podporu, když se cítí mizerně. Seznamovat děti s riziky je bezpochyby důležité, ale stejně tak důležité je učit děti např. bezpečně online komunikovat, a ne jim to pouze zakazovat. Když se dětí zeptáte na komunikaci s cizími lidmi, většina odpoví: nesmíme si s nimi psát. Praxe je ale evidentně jiná. Pouze zákazem tedy v podstatě děti vystavujeme větší zranitelnosti.

Je ještě něco důležitého, jak předcházet rizikům? Co pomáhá v kyberprevenci?

Důvěra. Ta je prvním předpokladem a posledním štítem kyberprevence. Můžeme to ukázat na příkladu psaní s cizími lidmi zjednodušeně: problém není, když dítě komunikuje s cizím člověkem, problém je, když ten cizí člověk je jediný, ke komu má dítě důvěru a komu se svěří. Důvěra je úplný základ, abychom děti v kybersvětě ochránily. Vyučující mohou v tomto sehrát velmi důležitou roli, protože ve vztahu k rodičům se děti často bojí se svěřit, neboť od nich mají jen ty zákazy. 

Co může dětem a dospívajícím ještě pro zdravé užívání technologií pomoci?

Pro rozvoj kompetencí v online prostředí je důležité rozumět tomu, jak daná prostředí fungují. Ta prostředí mají totiž různá specifika. Například je třeba rozumět tomu, jak se na internetu a sociálních sítích užívají algoritmy, které ovlivňují, co nám daná doména zobrazuje. To pomáhá většímu odstupu a kritickému zvážení toho, co se mi ukazuje. Učit děti porozumět tomu, jak komunikaci může ovlivnit, když nemám neverbální signály komunikace, jak mění výpovědní hodnotu prezentace, když si mohu rozmyslet, co o sobě sdělím (asynchronní prostředí) a jak anonymita může ovlivnit např. výpovědní hodnotu zpětné vazby. Když tohle vím, nerozhodí mě tolik, když nedostávám jen lajky nebo mě někdo anonymně uráží, když si nejsem jistý významem psaných slov, doptám se, a nebudu propadat úzkosti z porovnání s „dokonalým” životem druhých, jak ho prezentují na sociálních sítích. Všichni potřebujeme vědět, jak se vytváří digitální stopa, abychom ji mohli vědomě regulovat a nenechávali za sebou paseku, kterou někdo jednoduše zneužije. Nebo jaké strategie může užívat vizuální manipulace. To vše přitom rozvíjí myšlení a pomáhá k učení. Není to jednosměrná investice jen do digitálního prostředí.

Co dělat, když už se nějaký problém u dítěte nebo člověka objeví?

Je třeba již zajistit odborné služby, v každém případě psychologické. Vyučující mají roli klíčovou, neboť mohou podchytit signály s velkým předstihem, jsou-li s dětmi v každodenním kontaktu. Zásadní je neredukovat to jen na problém s digitálními technologiemi, ale řešit komplexně z hlediska kontextu celého života dítěte. Již jsme vysvětlili, že online svět spíše zrcadlí, co se děje ve fyzickém světě, Užíváme k tomu zjednodušující tezi: kybersvět není spouštěč, ale spíše zesilovač. Když se zaměříme pouze na čas s obrazovkou, nezohledňujeme to nejdůležitější – celý ekosystém – celý les, zaměřujeme pozornost pouze třeba na několik churavějících stromů, kde se zrovna vyjevil problém. Les nejsou jen stromy a pokácením pár stromů nevyřešíme vyváženost a životaschopnost celého ekosystému.

Osobní setkání s někým z internetu

Taková setkání jsou pro dospívající většinou příjemná, setkávají se hlavně s vrstevníky.

Zdroje:

George, M. J., & Odgers, C. L. (2015). Seven fears and the science of how mobile technologies may be influencing adolescents in the digital age. Perspectives on Psychological Science, 10(6), 832–851