Digitální děti ve školách hledají víc než jen informace

Naše společnost je provázána s digitálními technologiemi natolik, že život bez nich je neodmyslitelný. Přináší nám komfortnější život, ale zároveň nás v něm dokáže utopit přemírou podnětů, obsahu a informací. To významně ovlivňuje nejen nás, dospělé, ale také naše děti a jejich psychický vývoj, a mimo jiné vytváří výzvy pro změny ve vzdělávání. Tématem našeho podcastu se staly digitální děti. Jak současná situace formuje nás i naše spojení s žáky? Mají sociální sítě pozitivní využití při výuce?

V dobách, kdy nebyl internet dostupný všem, získávaly děti informace o světě a společnosti především ve školách a v rodinách. To se do jisté míry dalo kontrolovat, ale internet se najednou stal zdrojem informací, který dětem umožnil poznávat svět v podstatě neomezeně. Nemáme schopnost kontrolovat, jaké informace k dětem doputují, což může významně ovlivnit, že se myšlení dětí bude vyvíjet nezávisle na nás. Na rozdíl od televizního vysílání, kdy docházelo k pasivnímu poslechu, máme svět digitálních informací, ve kterém jsme vysílačem i přijímačem zároveň. Můžeme si volit témata, která nás zajímají, sledovat videa a kdykoliv je přepnout, když pro nás přestanou být přínosná nebo nás nudí. Také snadno dochází k přehlcení informacemi.

Role pedagoga se s ohledem na nově vzniklou situaci významně proměňuje. Jakým způsobem k tomu dochází, co všechno bychom měli vnímat a jak tuto změnu uchopit, to nám v prvním díle našeho podcastu Digiděti ve škole prozradí Jan Kršňák, který je přezdíván uklidňovatelem digidětí a digidospělých, pořádá tematické workshopy a semináře pro školy, vede platformu www.digideti.cz, pojmenovanou stejně jako jeho nedávno vydaná kniha – Digiděti (2023).

Děti vyrůstají do společnosti plné technologií stvořených dospělými

Žijeme obklopeni technologiemi a ty nás ovlivňují. Jednou z myšlenek, kterou v podcastu Jan Kršňák rozvíjí, je fakt, že my, dospělí, jsme těmi, kdo ty technologie dětem vytváří. Děti hrají počítačové hry, ale ty vytvořili dospělí stejně jako krajinu, ve které děti žijí, politický, byrokratický i sociální svět. My jsme pustili do našeho veřejného prostoru sociální sítě, téměř všichni je používáme a skoro nikdo si nedokáže představit, že by na nich nebyl, a je logické, že na nich jsou i děti. Internet vytváří přirozený veřejný prostor, ve kterém se ve 21. století setkávají lidé, a právě děti se postupně do této společnosti začleňují.

Sociální sítě se staly novými primárními zdroji informací

Sociální sítě nás mají přečtené. Vědí, jaký obsah se nám líbí a co nás zajímá, a tak nám ho rády servírují. Připravují nám tedy zábavu na míru, ale nejde jim o to nás kvalitně vzdělávat nebo cíleně rozvíjet. Jde jim pouze o náš čas a pozornost, abychom v souboji s ostatními možnostmi trávení času nedali přednost něčemu jinému. Není proto divu, že na nich trávíme mnohdy i celé dny. Taková situace nás dovedla do stavu, kdy se sociální sítě, konkrétně třeba YouTube, stávají významným zdrojem informací. Někdy je dokonce těžké v roli učitele „konkurovat“ obsahu YouTube videí. Jak bychom se měli jako pedagogové s touto skutečností vypořádat a je vůbec souboj v tomto ohledu to správné řešení? Podle Jana Kršňáka by učitelé měli naopak situaci využít a volbou vhodného zábavného videa posílit motivaci dětí a otevřít jim nové cesty k poznání. Konkrétní nápady, jak to lze provést a čím výuku pro děti zatraktivnit, se dozvíte v druhém díle podcastu Digiděti ve škole, věnovaném sociální síti YouTube.

Digitální puberta a hledání vlastní identity na sítích

Málo si povídáme o tom, jak technologie ovlivňují to, co děláme. Téma Digidětí nám umožňuje si uvědomit, jak nás technologie ovlivňují, jak strukturují prostor kolem nás a jakým způsobem mění naše životy. Mnohem více si všímáme právě u dětí, co nám chytré telefony a internet přinesly do našich životů. Vnímáme změny především v pubertě, která se změnila v digitální pubertu. Sociální sítě nabízejí dětem možnosti, kým se mohou stát. Vytváří jim vzory, ukazují jim svět plný krásných, šťastných a inspirativních lidí, ale to všechno je značně zkreslená realita. V neustálém srovnávání se s krásnými a úspěšnými se jim snižuje sebevědomí a může to mít značný negativní psychologický dopad, například skrze uměle vytvořené deprese.  

Významnou roli v celém příběhu také hrají hormony a to, jak s těmito poznatky dokáží algoritmy sociálních sítí pracovat. Pokud vezmeme třeba konkrétně dopamin, tak toho se nejvíc vyplavuje těsně předtím, než dosáhnete svého cíle. Když dívka sdílí svou fotografii, mnohdy to není proto, že se chce pochlubit pěknou fotkou, ale jde si pro potvrzení své krásy v podobě pozitivního hodnocení. Algoritmus to ví, a i přesto, že má na fotce reálně už 50 srdíček nebo zdvižených palců, ukáže jí jen některé a další zobrazuje postupně, což ji vede k tomu, že se na sociální síť opakovaně vrací, aby viděla růst ten zájem o ni, a znovu zažívá přísun dopaminu.

Místo uspokojení přichází nekonečná frustrace

Ačkoliv máme pocit, že nás sociální sítě mají uspokojovat, že nám mohou zvedat sebevědomí a pomáhat nalézt sebe sama, tak je tomu právě naopak – cíleně udržují své uživatele neuspokojené. Pracují s tím, že v nás vyvolávají falešné touhy, následně je rozvíjejí, nabídnou cestu k jejich naplnění skrze produkt, ale kýžený výsledek se nedostaví, a tak pokračuje další hledání. Je to logické, protože čím více času strávíme na sítích, tím více peněz vyděláváme jejich vlastníkům. Jak se k tomu postavit jako rodič dospívajícího dítěte, když mu chcete pomoct? A může se v této věci nějak ze své pozice angažovat pedagog? Třetí díl našeho podcastu vám na tyto otázky přinese pohled Jana Kršnáka. Ve svých úvahách se také podělí o svůj názor, jestli je podle něho přijatelné, aby si učitelé na svých sociálních sítích přidávali mezi „přátele“ své žáky či studenty.

Celý podcast si můžete poslechnout na Spotify na našem YouTube kanále, kde naleznete i další zajímavá tematická videa plná inspirativních myšlenek. 

Připravila: Anna Hynešová

Související odkazy