Jak vyřešit složité problémy? Čtyři dovednosti, které k tomu potřebujeme

Listopad 8, 2023

Žijeme v době rychlých změn a komplexních problémů, které je často těžké jen definovat a které si vyžadují nový způsob řešení. K tomu je potřeba systémové myšlení a rozvoj dovedností, jako je empatie, kreativita, týmová práce a také schopnost konat pro dobro celku. Jmenované dovednosti i systémové myšlení se hodí i pro zavádění nových revizí do života školy. Návrhy na to, jak měnit myšlení lidí a řešit komplexní problémy, představil Radoslav Pittner ze sítě Ashoka ve svém příspěvku v rámci programu sekce Digitální vzdělávání, organizovaného Národním pedagogickým institutem, na konferenci Škola jako místo setkávání v říjnu 2023 v Praze. Zmínil i příběhy lidí, kteří to už umějí a dělají.

Obsah článku

Sledujte záznam vystoupení Rado Pittnera (Ashoka) na konferenci Škola jako místo setkávání 4. října 2023 v Praze.

Každý může změnit svět: příběhy sociálních inovátorů

První příběh je z Brazílie 90. let minulého století a hlavní roli v něm hraje Rodrigo Baggio Barreto, syn manažera, který při práci v komunitních organizacích zjistil, že mnoho lidí nemá přístup k digitálním technologiím. A viděl i obrovský rozdíl mezi částí lidí, kteří mají přístup k digitálním technologiím, a lidmi, kteří ne. Rozhodl se proto zkusit to změnit. Nejdříve sám učil děti získat IT dovednosti, pak učil lektory, aby děti tyto dovednosti učili oni, a zároveň sháněl peníze na financování těchto učitelů. Domlouval se také s komunitními organizacemi, kostely a neziskovkami na získání prostor pro toto vzdělávání. Pak sehnal i peníze od banky na hardware a software k tomuto vzdělávání a stal se členem globální sítě Ashoka.

Ashoka se řídí heslem „každý může změnit svět“ a sdružuje po celém světě lidi, kteří se o to úspěšně snaží. Nazývá je sociálními inovátory. Spojuje je schopnost kreativně řešit určitý problém ve společnosti, a to s cílem transformovat celý systém a vymyslet globální řešení. Mezi 400 inovátorů v celém světě je jich 54 z ČR. Patří mezi ně např. Klára Laurenčíková, zmocněnkyně vlády pro lidská práva, nebo ředitel nadačního fondu Eduzměna Zdeněk Slejška.
Dalším sociálním inovátorem je Martina Bodnárová. Její příběh začal ve chvíli, kdy její syn přišel domů s modřinami a vyšlo najevo, že je ve škole šikanován. Bylo to v době, kdy v televizi běžela Superstar a Martina si položila otázku: „Jak je možné, že lidé a děti sedí před televizí a posílají sms, aby vyzdvihli někoho na pódium, a zároveň se mezi sebou bijí?“ A vymyslela projekt SuperClass – supertřída, kde děti hrají divadlo o svém životě a jehož zadáním je vytvořit svět, ve kterém bude každý šťastný. „S nápadem na divadlo jsme začali se 17 školami na Slovensku a po letech jsou už zapojené tisíce škol na celém světě,“ popisuje rozšíření svého nápadu Bodnárová. Pravidlem je obsazení hlavní role dítětem, které je pravděpodobně šikanováno nebo vyloučeno. Ve třídách, kde se takové divadlo hraje, není šikana, nanovo se tu budují vztahy a děti ukazují svou lidskou tvář.

Příběh Zdeňka Slejšky

Příběh Martiny Bodnárové

Dovednost vidět svět i problémy komplexní a propojené  

Rado Pittner si spolu s kolegy v organizaci Ashoka klade otázku „Jaká je podstata dnešního světa?“ a odpovídá si: velmi komplexní, komplikovaná a jediné, co dnešní svět definuje, je změna. Všichni vidíme, že svět se hodně změnil a změny jsou čím dál tím rychlejší, od průmyslové revoluce se zrychluje exponenciálně a ještě rychleji s nástupem digitálních technologií včetně umělé inteligence. Žijeme tedy v absolutně nové realitě, komplexní a propojené. Klíčovou schopností, kterou potřebujeme budovat, je vidět svět propojený a také systémově myslet.

Dnes už nestačí, aby se ve vzdělávacích systémech změnila jedna dílčí část, např. způsob výuky učitelů. Je potřeba vidět systém jako propojený celek, jehož součástí jsou pravidla, vztahy, role, paradigma. Systémové myšlení je založeno na tom, že vidíme i to, co je pod povrchem, a že budování systému záleží na tom, jak vidíme svět (skrze jaké čočky se na něj díváme). V dnešní době máme před sebou komplexní problémy, které nemůžeme jasně definovat, tím pádem neznáme způsob řešení a často ani toho, kdo je za to odpovědný. Příkladem byl v nedávné době covid, dalším příkladem současnosti je klimatická krize.

Místo jednoho bude potřeba více lídrů a úhlů pohledu 

Dají se vůbec řešit problémy, když je nemůžeme ani jasně definovat? Jediný možný postup v novém světe je nejprve pozorovat, pak se pokusit interpretovat to, co se děje, a až potom konat. Mění se leadership, už není jen jeden lídr, do řešení komplexních problémů vstupuje více aktérů a všichni přispívají ke změnám. A potřebujeme to proto, že pro řešení tak komplexních problémů, jako je klimatická krize, bude potřeba do hry vtáhnout mnohem více aktérů, kteří vidí problém z různých perspektiv.

A to znamená, že my jako společnost potřebujeme projít paradigmatickou změnou i změnou toho, co potřebujeme od vzdělávacího systému. Kdo je ten člověk, kterého společnost potřebuje? Jak má vypadat na konci vzdělávacího procesu? Nejde o to, aby děti byly ve škole šťastné, ale aby vzdělávací systém zrcadlil potřeby společnosti a aby zakázka společnosti zněla: jakého nového člověka po absolvování školy potřebujeme? A naše společnost potřebuje nového člověka s novými dovednostmi.

V této nové realitě jsou nejdůležitější tyto dovednosti: 

  • Empatie – je potřeba vidět i to, jak to vidí druhý, jaká je jeho perspektiva 
  • Kreativita – nemůžeme jen aplikovat to, co jsme se naučili, s tím nevystačíme při řešení komplexních problémů typu klimatické krize 
  • Týmová práce – ale jiná než dosud, nejde už o tým, který vede jeden člověk, jde o tzv. fluidní tým, kde se mění role a všichni se musí neustále učit 
  • Konání pro dobro celku – nejen pro řešení svého osobního problému
Tyto dovednosti bychom měli učit ve vzdělávacím systému. Jak na to? Nevíme, protože jsme vyrůstali v době nastavení mysli, která nás učila následovat jednoho lídra. Nacházíme se v historickém momentu zvratu – jsme generace a jsme v přechodu z jednoho systému do druhého. A jako společnost potřebujeme projít paradigmatickou změnou. 

Když vidíte problém v druhých, k problému přispíváte

V systémovém myšlení platí, že jakmile vidíte problém v někom jiném, nikdy nenajdete řešení. Jako první je třeba pochopit, že jsme součást problému. Změna např. ve škole nikdy nenastane, když se ji „osvícený“ ředitel snaží prosadit u ostatních kolegů, učitelů. Výsledek je důležitý, ale nesmí být na úkor procesu. Jestliže přeskočíme proces, který musí být založen na spolupráci, výsledku se nedobereme. Pro všechny je důležité si položit otázku: jaká je moje role ve vytvoření produktu, který tvoříme my všichni společně? Je potřeba o tom mluvit s ostatními. Další skvělý nástroj je pro učitele uvědomit si, co vlastně učí, a být konfrontováni s tím, když obhajují své a kritizují druhé, ale přitom dělají to stejné. A facilitace kolem tohoto procesu je už krokem ke změně.

Je potřeba si také uvědomit, že systém reaguje s opožděním, což často přehlížíme. Změny přicházejí tak rychle, že máme pocit, že musíme pořád něco dělat. Bez uvědomění si toho, že systém má opoždění (stejně jako nejdřív musíme vypustit vodu z vany, než tam může natéct nová), to nepůjde. Je potřeba se zastavit, vidět, co se děje, přehodnotit to a uvědomit si, že jsme v nové realitě a musíme pro to něco dělat, včetně spojování lidí.

Jak změnit myšlení lidí? Buďte změnou, kterou chcete vidět 

Existují nástroje, jak měnit myšlení lidí? Fungují tři věci: vytvořit zážitek, který umožní ostatním vidět novou realitu, vést dialog a následovat tzv. nositele změny, anglicky „agents of change“, kteří mají nový mindset, nastavení mysli. „Vypozorovali jsme, že stačí 5 % takových lidí ve škole nebo jiné organizaci, aby je přenesli na ostatní. Pro tyto lidi je důležité vědět, že v tom nejsou sami a mají své přívržence,“ doplňuje Rado Pittner. Platí přitom podle něj Ghándího narativ: Buďte změnou, kterou chcete vidět. Když si ředitel myslí, že nějakou změnu, např. v souvislosti s novým RVP, učitelé nezvládnou, je to mnohdy sebenaplňující proroctví, které se může přenést nejen na učitele, ale i dál na žáky.

Připravila: Lucie Šnajdrová

Klíčová otázka pro každého z nás je, jak já teď přispívám k řešení problému. Když máte pocit, že nejste součástí problému, tak k němu vždycky přispíváte, a to nevědomě. Většina problémů nevzniká z vědomého rozhodnutí člověka s cílem škodit a problémy vytvářet, naopak většina problémů je vytvořena nevědomě jako důsledek dobrých úmyslů. Problém je, že s dobrým úmyslem vytvořím něco, co jsem nechtěl vytvořit, a začnu z toho obviňovat někoho nebo něco jiného a nechápu, že všechno spolu souvisí. V nové realitě je důležité mít společnou vizi, která by měla být tím, co nás vede, v realitě školy to může být např. to, jak by měl vypadat žák při odchodu ze školy. A co je na tom pro většinu lídrů nejtěžší? „Musíte se vzdát kontroly, kterou nad tím máte, a věřit lidem, že to zvládnou,“ uzavírá Pittner.

Související odkazy

Konference Škola jako místo setkávání

Ashoka