DiPSy jsme s dohodáři udělali lépe, než by mohla firma, řekl v KYBcastu šéf Cermatu Krejčí

Zakázka typu přihláškového systému na střední školy DiPSy by se dělala formou výběrového řízení velmi nešikovně. Šéf Cermatu Miroslav Krejčí je proto ve výsledku rád, že na projektu pracoval tým lidí ze Slovenska, v čemž mají, k jejich nelibosti, prsty Krejčího odpůrci. Ředitel Centra zjišťování výsledků vzdělávání (CZVV) v rozhovoru s IT experty Pavlem Matějíčkem a Václavem Maněnou v podcastu KYBcast popisuje i důvod zapojení svého syna do projektu, mluví i o prvních úspěších DiPSy ve vztahu ke školám nebo plánech do budoucna. 

Zbastlili jste to celé tak trochu na koleni. Jste banda nadšenců a projekt, který by stál stovky milionů, trval dlouho a bůh ví, jak by to nakonec dopadlo, jste zvládli poměrně rychle. A výsledek je nad očekávání, nekonal se žádný velký průšvih. Navíc samotné spuštění bylo hladší než v případě digitálních občanek.

Jak těžké bylo najít srdcaře, kteří by s vámi za malý peníz dřeli na tak velkém projektu?

Dovolím si říct, že se mi moc nelíbí slovo zbastlit, protože systém určitě není zbastlený. Bastlem se většinou označuje trochu něco jiného, když to sice je funkční, ale pozadí vůbec neodpovídá tomu, jak to má fungovat. DiPSy je ve skutečnosti postavený excelentně. Architektura je dodržená tak, jak byla původně zamýšlená, případně je mnohem lepší. Podvozek pod tím vším je neuvěřitelně masivní, máme spoustu automatizace, takže první den po spuštění jsme byli schopni během deseti hodin nasadit šest nových verzí systému. DiPSy se uživatelům měnilo pod rukama a nezaznamenali ani sekundový výpadek. To samo o sobě říká, že ten systém zbastlený není.

A srdcaři se najdou, ale většinou to s nimi musí člověk zapíchnout na tom, že nejsou schopni a ochotni pracovat za podmínek, které jim jsme schopni nabídnout. To není jenom o tom, že jim dáme 500 nebo 1000 korun na hodinu, ale hlavně je to o tom, jak jste s nimi schopni podepsat smlouvu. Protože většina lidí je zvyklá pracovat na živnosťák, na fakturu. A to v našich sférách není možné. 

Jak jste to tedy udělali?

Měl jsem jedinou možnost, podepsat s nimi dohody o provedení práce, eventuálně je zaměstnat, ale na to jsem neměl peníze. Ani doteď nemám, takže dohody jsou jediná možnost. Když se v říjnu 2023 ukázalo, že musíme jít cestou mimo veřejnou zakázku, začal jsem oslovovat lidi v České republice. V 80 % případů jsem končil na tom, že firmy, kde jsou daní lidé zaměstnaní, jim nedovolily jít na dohodu na Cermat, případně si sami uchazeči nechtěli komplikovat daňová přiznání dohodami, ze kterých by měli mít stovky tisíc korun. 

Na tomhle končily veškeré pokusy o to sehnat programátory z Čech a ex post musím říct, že jsem za to rád. Protože kdybychom prošli únorem s českými programátory, troufnu si tvrdit, že by nám to všichni položili a přestali by s námi spolupracovat. Tím, že jsme měli lidi ze Slovenska, kteří byli dost odstínění od mediálního šílenství, co se tady rozehrálo v únoru, tak jim to nevadilo, a i když o tom věděli, netrápilo je to. V naprostém klidu mohli pracovat dál.

Hecování s ministrem Bekem 

Jednou z linek v médiích bylo, že o rozřazení žáků do jednotlivých škol rozhoduje algoritmus Cermatu. Jak těžké bylo zvládnout tenhle mechanismus?

To není úplně jednoduchý příběh. Systém jsme postavili během druhé půlky května a první půlky června loňského roku. Už tam jsme měli nadefinováno, jak budeme žáky rozdělovat. U námi vymyšleného algoritmu jsme měli jistotu, že je to nejlepší, co dokáže udělat. Utekl nějaký čas a na podzim se objevila studie Tomáše Protivínského z CERGE-EI, který rozebral různé algoritmy a doporučil algoritmus takzvaného odloženého přijetí, což v médiích opět hodně rezonovalo.

S panem Protivínským jsem se sešel a zkoumali jsme, že jsou sice naše algoritmy rozdílné, ale vedou k úplně stejnému výsledku. Výsledkem je, že můj algoritmus je logicky pochopitelný pro většinu populace, která má alespoň trochu matematické chápání. Podle mého algoritmu jsme proto udělali asi čtyřminutové video, které veřejnosti vysvětluje, jak bude rozřazování fungovat. A potom existuje matematický algoritmus odloženého přijetí, za který byla dokonce udělena Nobelova cena. Je algoritmicky jednoduchý, dá se jednoduše naprogramovat, ale je těžce pochopitelný pro lidi, kteří nejsou matematici, a ten jsme do programu vložili.

Muselo být neuvěřitelně složité systém vymyslet, vyvinout.
Co na tom všem bylo nejsložitější? 

Za mě je neuvěřitelné, že se to všechno vůbec stalo. Když nastoupil pan ministr Bek loni v květnu, zavelel, že se musí změnit systém přihlášek na střední školy a všichni mu řekli, že to nejde. Respektive, že to nejde příští rok, že příští rok se to odjede úplně stejně. Tehdy jsem za panem ministrem šel a řekl mu, že když si zajistí změnu legislativy, tak se mu postarám o technické řešení. V tu chvíli jsem vážně nevěřil tomu, že dokáže legislativu změnit. Uběhly čtyři měsíce a v podstatě bylo jisté, že se legislativa změní. 

V tu chvíli už to záviselo jenom na mně, ale jeden ze zhrzených dodavatelů, který přišel o zlaté vejce z minulých pěti let na Cermatu, tak se rozhodl, že nám zakázku pohřbí. Má to širší konsekvence, jedním z nich je pravděpodobně to, že pan ministr v květnu také bohužel řekl, že pokud systém elektronické přihlášky nezajistím, nechá mě z pozice ředitele Cermatu odvolat. Už více než rok je tady skupina lidí, kteří se toho snaží využít a snaží se o to, abych ředitelem nebyl. Výsledkem je, že jsme nakonec museli jít cestou dohodářů. Ale asi nemám jeden bod, který byl vyloženě nejtěžší, celý proces byl klasický projekt, kdy jdete od problému k problému a řešíte to, co víte, že musíte řešit. 

A překvapilo vás v té době něco? 

Kromě toho, jak se nás v únoru pustili novináři, asi ne. Čekal jsem toho hodně, ale tohle bylo v některých bodech už přes čáru. Věděl jsem, že do nás půjdou, trochu jsem to podcenil, ale nakonec se nám to podařilo ustát. Děkuji všem, kteří nám pomohli, protože v médiích to úplně jednoduché nebylo. Jediné, co si myslím, že jsem měl udělat lépe, tak bylo na podzim věnovat více času vývojářům a odehrát větší roli jako analytik v systému s programátory, protože v té době jsem na ně neměl tolik času. Tam jsme pak ztratili trochu času.

Manuál pro ministerstva Krejčí neplánuje 

V čem vás to ještě brzdilo? 

V projektovém týmu jsme měli hlavního šéfa vývoje a druhého hlavního analytika v jedné osobě. To se ukázalo jako nejslabší místo. Ze začátku to vypadalo zvládnutelně, ale postupem času, jak vývojáři chápali, že ne vše půjde udělat jednoduše, jak si původně mysleli, ukázalo se to jako hlavní slabina. Pokud bychom do toho šli znovu, rozdělil bych pozici na dvě osoby. Ale v okamžiku, kdy jsme to zjistili, nedalo se s tím reálně už nic dělat, změna by byla kontraproduktivní, projekt jsme museli dojet ve stejném složení.

Plánujete sepsat nebo sdílet s dalšími lidmi seznam chyb, aby lidé, kteří budou dělat něco podobného v budoucnu věděli, čemu se vyvarovat?

Zatím jsem nad tím nepřemýšlel. Nemám problém otevřeně mluvit o tom, co proběhlo, jak se to stalo. Na druhou stranu vzhledem k tomu, co mediálně proběhlo, se bojím spíš toho, že to bude opět akorát voda na mlýn novinářům, jak jsou někteří lidé neschopní, protože spousta věcí se prostě stát nemá a stanou se, a potom je průběžně řešíte. Navíc každý projekt je tak individuální, že to nebude věc, která se bude dát uchopit. Ale naší velkou výhodou bylo, že jsme si to dělali s dohodáři a ne s firmou.

Proč? 

Co jsme udělali, bylo totožné s tím, co by udělala nějaká firma, ale troufnu si tvrdit, že jsme to udělali líp. Bez jakýchkoliv omezení jsme mohli pod rukama měnit zadání. Když se něco naprogramovalo a testaři řekli, že by to bylo lepší jinak, tak jsme to během čtyř hodin předělali a pustilo se to za čtyři hodiny předělané testerům znovu. V okamžiku, kdyby se to dělalo jako dodávka na veřejnou zakázku, bylo by jasně napsané zadání, takže by v takovém případě šlo o hodiny jednání s dodavatelskou firmou, podepisování dodatku smlouvy. Byly by tam vícenáklady, a tohle všechno jsme si mohli odpustit, takže vývoj byl skutečně agilní, nic nás nebrzdilo. 

Kdyby to bylo přes veřejnou zakázku, tak by firma dodala to, co bylo ve veřejné zakázce zadané a těžko by se s nimi dohadovalo, že mají obratem něco udělat jinak. Šlo by to proti zadání. Neměli jsme svázané ruce tím, co se před tři čtvrtě rokem vymyslelo a v průběhu prací se ukázalo, že to vlastně mělo být vymyšleno jinak. 

Syn měl vše pozorovat zpovzdálí 

Jednou z mediálně propíraných věcí byla skutečnost, že jste do projektu přijal svého syna. Udělal byste to znovu? 

Vůbec jsem neměl v úmyslu syna do vývoje DiPSy zapojit. Měl dost práce na tom, že pro nás vymyslel a naprogramoval celou tréninkovou aplikaci TAU (Trénuj a uč se), která byla také mediálně velmi propíraná. Ale týden před spuštěním jsem musel neplánovaně odjet na víkend do Bratislavy, protože se ve vývoji objevily problémy a potřeboval jsem být vývojářům, kteří jeli dnem a skoro i nocí, nablízku, čímž bych urychlil naši spolupráci.

Když jsem v sobotu ráno odjížděl do Bratislavy, zeptal jsem se syna, jestli nechce jet se mnou, ale manželka na to řekla, že přece nikam nepojede, když má druhý den narozeniny. „Tak bude oslava beze mě“, odvětil na to syn. Sedli jsme do auta a jeli do Bratislavy. Původně jsme plánovali, že si pouze zažije, jak se řeší takový velký projekt, aby to viděl, protože se neměl šanci s ničím podobným nikde potkat. Nepočítali jsme, že by nějak pomohl, protože DiPSy je naprogramovaný v technologiích, které nikdy neviděl. Přestože jsem označovaný za blázna a sebevraha, nepustil bych kódovat systém člověka, který o tom nic neví. 

Jak se to nakonec seběhlo? 

Druhý den měl sednout na vlak a jet na inter, v pondělí měl jít do školy. Nakonec se to celé sešlo tak, že po dvouminutové instruktáži dokázal sednout k technologii responzivity. Dokázal předělat zobrazení z deskoptové aplikace na mobily. To je věc, kterou sice neznal, ale znal podobné technologie. Takže se v sobotu večer sám naučil rozdíly mezi tím, co bylo použité a tím, co uměl.  A druhý den, celou neděli, pracoval na tom, že předělával zobrazení hotové aplikace. Reálně viděl výsledky své práce a bavilo ho to tak, že do školy neodjel, a nakonec tam s námi zůstal do pondělí.  

V pondělí si s ním šéf vývoje sedl, prošli spolu, co den předem naprogramoval. Řekl mu k tomu pár drobností, které potom ještě dodatečně opravoval celkově dostal pochvalu. Tři dny před spuštěním ušetřil jeden den vývojářům a ti se mohli věnovat důležitějším věcem, které neměl šanci dělat kdokoliv jiný. 

V Respektu byl článek s titulkem Medaili pro syna šéfa Cermatu o tom, jak otec a syn Krejčí zachránili přijímačky, ale místo vděku jim hrozí postih. To je všeříkající článek, který proletěl českým mediálním prostředím. Syn měl za to dostat odměnu 80 tisíc, což je u takového projektu velmi malá částka.

Co vy na to, když odhlédneme od toho, že je to váš syn? 

Syn pracoval ve dvou režimech. Celý příběh kolem TAU začal tím, že měl Cermat aplikaci, respektive na webu pořád je k nalezení aplikace na procvičování testů přijímaček. Za tu aplikaci jsme platili ročně 80 tisíc korun za podporu, že funguje. Když mi loni v červnu přistála na stole smlouva, že mám podepsat na další rok 80 tisíc korun, řekl jsem, že to nepodepíšu. Ta aplikace vůbec není aplikací, je to něco z pravěku, za co se stydím. Vůbec by to nemělo existovat. Mimochodem jenom cena za vytvoření byla asi 46 tisíc korun. Prohlásil jsem, že raději nechám vytvořit něco, za co se nebudeme muset stydět.  

Syn tehdy řekl, že nám to naprogramuje. Já tomu vůbec nevěřil, že by to zvládl. Souhlasil jsem, ale řekl mu, že 80 tisíc nedostane. Pustil se do toho a za dva týdny už bylo vidět, že je něco použitelného. Nechal jsem ho přes prázdniny pracovat, za tři měsíce na tom spálil možná 500 hodin, za práci pak dostal 30 tisíc korun. To byl jeden režim práce. Tady se vůbec nedá počítat hodinovka, protože ta vychází na 60 korun za hodinu, to je pod minimální mzdou.  

A potom jsme mu platili klasickou dohodu o provedení práce. To byl placený 200 korun hrubého za hodinu s tím, že větší část práce byla přepsání úloh testů do aplikace, protože všechny testy jsou ve Wordu, v Excelu a TAU potřebuje speciální databázovou strukturu. Převádí se tam obrázky, matematika se konvertuje a podobně.

Web k přijímačkám vznikl během porady 

Dělal ještě něco? 

Potom dělal kompletní web www.prihlaskynastredni.cz. To vzniklo tak, že se ve středu v 9 ráno na poradě na ministerstvu řeklo, že máme připravit web. A než skončila porada, tak jsem jim posílal printscreen úvodní obrazovky, protože za hodinu ve škole mi syn stihnul navrhnout úvodní stránku. Potom strávil asi týden času tím, že dával dohromady celý obsah na web, který ani nedostal zadaný. Neexistuje žádné zadání, co na něm má být, jak to má být rozvržené. Postupně to dal dohromady syn sám metodou pokus omyl s tím, že něco udělal, poslalo se to k připomínkám ministerstvu. Takhle vzniknul web ve stavu, jak ho vidíte dnes. Asi dvakrát se mu úplně změnila grafika, takže to celé přestyloval. Navíc je to udělané responzivně. Udělal to v rámci hodinovky a spálil na tom možná šedesát nebo sedmdesát hodin práce.  

Troufnu si říct, že za asi 15 tisíc korun, která za web dostal, by to pro nás nebyl nikdo ochotný udělat. A já vždy říkám, že jestli máte člověka, který umí alespoň 80 % toho, co umí můj syn a bude pracovat za 200 korun hrubého na hodinu, tak mi takových lidí přineste deset nebo dvacet, všechny je na Cermatu zaměstnám.

Otázku ohledně zaměstnání syna jsem spíš myslel tak, jestli byste to spíš nekomunikoval jinak k médiím, nebo jestli je šance, jak do budoucna tyto mediální útoky odvrátit. 

Celý příběh začal tím, že jeden z mých zaměstnanců předal novinářům printscreen našeho účetnictví, jaké částky odešly mému synovi na účet. To právě souvisí se snahou oné nejmenované skupiny lidí dostat mě z Cermatu. V okamžiku, kdy novináři mají tento materiál, nedá se nic jiného než vysvětlovat, jak to ve skutečnosti bylo, a mluvit pravdu. Nemám ve zvyku si něco vymýšlet, takže i kdyby to celé začalo jinak, výsledek, jak bych to komunikoval, by byl stejný. Prostě jsem syna zaměstnal. Bylo to mé rozhodnutí, protože v dané chvíli to bylo nejlepší řešení pro Cermat.   

Protože i kdybych ho zaměstnal bez mzdy, bylo by to porušení zákona. Tak dostal zaplaceno, a spíš podhodnoceně než nadhodnoceně. Z pohledu zákona se nic špatného nestalo, můžeme pouze spekulovat, jestli je to morální. A já na to dám jednoduchou odpověď. Pokud jsem jako ředitel Cermatu zodpovědný za nakládání s finančními prostředky státu, které má Cermat k dispozici, a já se podepisuju za jejich investování, musím dbát na to, že za co nejméně prostředků dostaneme co nejvíce muziky. 

Pokud budu chtít naprogramovat TAU, oslovím několik firem a ty mi odpovědí, že to naprogramují za půl milionu až milion. Potom oslovím šikovné programátory, kteří mi řeknou, že to udělají za 200 tisíc. A když mi syn řekne, že to udělá za nižší jednotky tisíc, nemám jinou možnost než zvolit nejlevnější variantu, pokud dostanu stejně dobrý výsledek jako od profesionálů. Sice jsem nevěděl, když jsem mu to zadával, jestli to dostaneme, ale tam nebylo co řešit. Začal programovat bez smlouvy, Cermat nedal ani korunu dopředu, takže tam nebylo žádné riziko a vlastně až to měl naprogramované podle našich představ, teprve potom jsme od něj odkoupili licenci na software a dali mu za to 30 tisíc korun.

Mrtvé děti nešlo lépe ošetřit 

V médiích se objevil případ mrtvého dítěte, jehož rodiče ho mohli přihlásit. Jak taháte data z registrů a jakým způsobem je můžete validovat? Protože když se testovala elektronická občanka, měli problém, že ji nemohli testovat v ostrém provozu a proti dalším systémům. Předpokládám, že něco podobného se stalo i vám. 

Je to v podstatě, jak jste řekl. Jenom přidám jednu velkou oblast, a to je ochrana osobních údajů. Hlavní důvod, proč jsme nefiltrovali mrtvé děti, byla obava, abychom nepracovali s moc osobními údaji. Proto jsme neměli k dispozici informace o tom, jestli daná osoba umřela. Neměli jsme právo číst ze základních registrů informace o úmrtí, měli jsme právo číst pouze narození a rodná čísla. Rozumím tomu, bylo to nešťastné, ale byla to kombinace snahy o minimalizaci práce s osobními údaji veřejnosti, nedomyšleného návrhu. Nebudu se vymlouvat, chyba to byla. Na druhou stranu nikoho z nás, protože nemáme mrtvé děti, to nenapadlo v té rychlosti.

Čelili jste přeplnění databáze nějakým robotem, který by vás zasypal náhodně vygenerovanými údaji? 

Osobně jsem čekal, že se něco takového stane, ale nestalo. A jsem poměrně překvapený. V okamžiku, kdy se musí někdo přihlásit svojí elektronickou identitou, tak jsem nepočítal, že by nám to někdo spamoval tímhle tím způsobem, protože tam je jednoznačně identifikovaná osoba, která to dělá. Nicméně systém umožňoval podat přihlášku zcela anonymně, bez přihlášení, a tam jsem čekal, že se něco takového stane. Takže měli jsme i připravené, byť neaktivované, opatření, které tomu mělo zamezit. 

Ale protože se tak nestalo, tak jsme ho nemuseli aktivovat. Bylo to pro mě milé překvapení, že nám to nikdo neudělal. Na druhou stranu, i kdyby to udělal, tak systému to reálně nic neudělá, jenom by se v databázi objevilo o pár desítek tisíc přihlášek, s kterýma nikdo nepracuje, víc. Reálně by jich stejně nikdo nepodal víc než několik set. Potom už by ho systém zaseknul a ochránil se. 

Start systému se o den odkládal, proč jste se takto rozhodl? 

Než se systém spustil, dělali jsme standardní penetrační testy. Ty neodhalily žádný problém, a když jsme to šli spouštět, narazili jsme na to, že se nám tam nestandardně chovají přílohy nebo nahrávání příloh. Museli jsme sáhnout do poměrně hodně věcí, byl to rozlezlý pavouk do více částí systému. Proto jsme museli opět udělat penetrační testy. Radši jsem obětoval odložení o den, než abych zbytečně zvyšoval riziko, že se nám do toho někdo opře a systém hekne. Dělali jsme vše pro to, aby se nám nestalo, že nám někdo ukradne data uživatelů.  

Nechci být nezdvořilý, takže neříkám, že se to stát nemůže, vyloučit se to nikdy nedá, ale věřím tomu, že jsme udělali vše pro to, aby byl útok proti nám tak drahý, že ho nebude nikdo ochotný zaplatit.

Cermat dělá testy podle zadání MŠMT 

Přihlašování je tedy od letoška elektronicky, získáme díky tomu nové poznatky a data? Budeme s nimi jako stát nějak pracovat? 

S daty se teď bude hodně čarovat. Konkrétně třeba Praha a střední Čechy řeší, že se jim na střední školy přihlásilo o pět tisíc víc dětí. Data v DiPSy umožní zjistit, jak je to možné a co za děti se jim tam vlastně hlásí. Kraje už od nás navíc dostaly data, kolik je uchazečů, na jaké typy oborů a na jaké školy se hlásí. Standardně tyto data měly kraje až po přijímačkách.  

Navíc školy mají už nyní jistotu, kolik dětí k nim nastoupí. Protože když mají třeba šedesát prvních priorit a berou třicet dětí, tak vědí, že kdyby měly šedesát míst, tak je obsadí. Školy tohle věděly už v okamžiky, kdy se ukončilo podávání přihlášek, takže poměrně brzy. Je proto mnoho případů, kdy si školy ještě narychlo zařídily, že otevřou další třídu. Některé školy nám tohle dávaly vědět, že díky datům přidaly další třídu, zvýšily počet přijímaných dětí a podobně. 

Od rodičů často zaznívá, že Cermat příliš nezohledňuje RVP, že jsou testy někdy trochu mimo. Zohledňujete rámcový vzdělávací program a očekávané výstupy? 

Veřejnost si myslí, že si Cermat dělá testy, jak se mu zachce. Je to takový červený hadr, že Cermat může za všechno a může za to, že jejich děti neuspěly u testů, u přijímaček, případně u maturity. Ale Cermat si nedělá testy, jak se mu zachce. Existuje specifikace a katalog požadavků. Toto dostáváme jako materiál, který musí být dodržen a testy musíme dělat podle těchto materiálů. 

Pokud máme změnit testy, změníme je rádi, ale musíme dostat odpovídající zadání z ministerstva, že si to u nás takto objednávají. Pokud někdo tvrdí, že něco z našich testů není součástí RVP, tak bych moc rád slyšel, který konkrétní případ nebo úloha to je. Tohle je věc, na kterou se klade největší důraz, každou úlohu posoudí řádově pět až deset lidí na to, jestli je to v souladu s RVP, nebo není.  Část z nich to posoudí před tiskem testů, část z nich ex post. Zatím se nikdy nestalo, tedy alespoň v dohledné době, co pamatuji, že by se řeklo, že tato úloha nebo tento příklad není součástí RVP. Vždy se ukázalo, že o RVP neví ten, kdo nás kritizuje.

Jaká bude budoucnost systému DiPSy? 

Když jsme se pustili do přípravy, předpokládali jsme, že jeho živnost bude tři roky. Je velkou neznámou, co s tím reálně bude dál. Ve vzduchu jsou všechny možné varianty, co se může stát. Může se vypnout, přestat používat, nebo se může vyvíjet dál. Celé se to bude odvíjet od toho, jak se podaří ministerstvu elektronizovat procesy, o což se snaží už mnoho let. Když jsem nastoupil na pozici ředitele Cermatu, byla v plném proudu příprava na systém registru žáků. V rámci toho měly být kompletně pokryté elektronické přihlášky a nejenom na střední školy, ale i na základní nebo mateřské školy. Ale to nebylo hlavním smyslem systému. 

Mluvilo se o tom, že by v ideálním případě mohl takový systém běžet za dva roky. Realita je taková, že si netroufneme v tuto chvíli říct, kdy by mohl běžet. Spíš se teď mluví o tom, že DiPSy si nakonec zaintegrujeme jako součást registru žáků, nebo že DiPSy zůstane samostatným systémem a registr žáků ho bude využívat.  

Z technického pohledu jsem schopný slíbit, že se může na jaře přihlašovat do mateřských i základních škol elektronicky, když bude legislativa odpovídat tomu, aby se to dalo dělat přes DiPSy. 

Autor: Tomáš Matoušek 

Přehrajte si celý 3. díl 3. série KYBcastu:

Související odkazy